Každý člověk může být svobodný.....
Free life
Svobodný život - jsou webové stránky věnované metodám, které mohou lidem pomoci žít svobodný život. Každý člověk je "svobodná duše", která má právo žít svůj život podle své přirozenosti. Každá lidská bytost je jedinečná a nemusí se nechat "zavřít do škatulky" navyklých dogmat či vzorců. Prvním krokem ke svobodnému životu je poznání sebe sama. K tomu nám může pomoci Astrologie, která umožňuje skutečně do hloubky prozkoumat vlastní povahu a schopnosti. Po poznání toho, co, je naším "životním plánem", můžeme přistoupit k přeměně toho, co nás omezuje- mentálních vzorců, různých bloků a převzatých rodových vzorců. Transformačních posunů můžeme dosáhnout pomocí meditace, neurolingvistického programování, šamanských praktik či imaginace. A po poznání sebe sama, po odbourání blokací může člověk jít "za svůj životní plán" a tvořit "nový životní plán".
Nejsilnějším pomocníkem na cestě transformace je LÁSKA - pokud se napojíme na vesmírný zdroj lásky, pochopíme, že všichni jsme jedním. Na určité rovině jsme všichni propojeni- nejen člověk s člověkem, ale i se zvířetem, rostlinou...pochopíme, že to, co činíme druhým, činíme sobě. Dalším silným "spojencem" je PŘÍRODA- napojením se na přírodní cykly můžeme výrazným způsobem zlepšit vlastní život. Současný uspěchaný a vystresovaný způsob žití přetěžuje naše tělo i duši. Je třeba učit se znovu vnímat způsob, kterým k nám příroda promlouvá.
borotín.jpg
borotín 2.jpg
DSCN4213.JPG
Chorvatsko.jpg
Divo.Š.jpg
"odnož" stránek na fb
mé fb stránky o astrologii
Můžete se připojit ke kolektivní dálkové meditaci- Meditace na pomoc deštným pralesům nejen v Amazonii, ale i v Indonésii- Amazonský deštný prales je nazýván "plícemi světa". O tyto plíce nyní přicházíme. Pojďme s tím něco udělat. Meditace bude vždy probíhat v neděli v 21h
Uzavřená skupina Kmen posvátného Boiohaema se soustředí na intenzivní meditační praxi nikoli na plané teorie. Kolektivní a individuální práce na sobě a udržení Života na Zemi jsou pro nás prvořadé.Pracujeme technikami, které jsou nám neúnavně předávány prostřednictvím Petra Chobota.
Uzavřená skupina Expedice Peru s Petrem Chobotem slouží ke sdílení zážitků z těchto expedic a k informacím pro zájemce o tyto expedice

Vykuřovadla

Vykuřovadla
l3.jpg
Pýthie

Pýthie

Vykuřovadla

v dnešní době si po pojmem „vykuřovadlo“ většina lidí představí tzv.“vonnou tyčinku“ (která je bohužel často neúčinná a tzv.“umělá“-je třeba pečlivě pročíst složení vonné tyčinky). Vykuřovadla však mají mnohem širší uplatnění- jako léčivo, psychická podpora, můžeme je použít pro čištění biopole i prostoru, používat rituálně k duchovnímu vývoji a pochopení (významné místo zde mají psychoaktivní rostliny).

Zapálení vykuřovadla patří mezi nejstarší rituální praktiky lidstva. Šamani se dostávali se stoupajícím kouřem různých dřev, pryskyřic a bylin do transu, věštkyně inhalovaly kouř vědomí měnících látek, aby se dostaly do extáze. Kněží a kněžky pálili pryskyřice, aby se dostali do kontaktu s bohy a bohyněmi. Stavení byla vykuřována a čištěna, nemocní a posedlí byli okuřováni vzácnými vůněmi či zvláštními „pachy“. Aromatické nebo omamné substance byly vždy velmi žádány, byly posvátné a bylo s nimi zacházeno jako se vzácnými pokladem. Dodnes pracují asijští a středoameričtí šamani s vykuřovadly, dodnes je výroba vykuřovadel důležitým průmyslovým odvětvím v Japonsku a Indii.
Staré prameny vždy vychvalovali dary věštců a jasnovidců, protože měli možnost načerpat vědění, jež zůstalo skryto spolu s jinými metodami poznání. Proč bychom také dnes nemohli využívat onoho jasnovidného stavu, abychom tak dosáhli jinak nedosažitelného vědění? Všude na světě se setkáváme s obřady, při kterých se mění stav vědomí a vize se k tomu počítají-jež je zaměřeno na získání odpovědí na jinak nezodpověditelné otázky.
Použití vykuřovadel pro náboženské, magické a lékařské účely je rozšířeno po celém světě. Vykuřování je transkulturní fenomén. Ve většině kultur je na vykuřovadla nahlíženo jako na „potravu bohů“. Některé látky (jako např.benzoe nebo „čínská skořice“) jsou používány kvůli své neobvyklé vůni. Některé látky, jako např.semena černobýlu nebo durmanu jsou páleny kvůli farmakologickým účinkům. Většinou mají sice nepříjemný pach, ale psychoaktivní účinky. Existují tři kulturní centra spotřeby vykuřovadel : Antický svět, včetně starého Orientu, Indický subkontinent včetně Himaláje a Mezoamerika (střední a jižní Mexiko, Guatemala, Belize, severní Hodnuras, El Salvador). Přitom se samostatně a nezávisle vyvinula indiánská vykuřovací kultura, zatímco se antický svět, Orient a Indie navzájem silně ovlivňovaly. Mezi Indií a Egyptem byly již ve starověku intenzivní obchodní vztahy, které vedly také k pravidelné výměně koření, léčivých rostlin a vykuřovadel.
Nejdůležitější vykuřovadlo starověku, kadidlo, takzvané olibanum, pochází z malých stromků (Boswelia sacra), kterým se daří na arabském pobřeží a vytvářejí zde celé porosty. Tyto lesy (silvae) byly v Antice svaté- i proto, že se zde nacházela proslavená Artemidina věštírna. Z Arábie byla pryskyřice loděmi dovážena do Egypta, Řecka a dokonce až do Indie, karavanami po tzv. Kadidlové stezce – údajně nejstarší obchodní stezce světa- dopravována do všech města a klášterů antického světa. Olibanum (kadidlo) bylo u národů starého Orientu základem všech vykuřovacích prostředků. Prostřednictvím těchto obchodních vztahů se kultura vykuřování nejméně od roku 1000 př.n.l.silně rozšířila mezi východním Středomořím a Asií. Těmito obchodními cestami se dostala vykuřovadla z Indie a Arábie do Egypta a Řecka a naopak.
K vykuřování však nejsou vhodná pouze exotická vykuřovadla, nýbrž také četné domácí rostliny. Vedle pryskyřic a jehličí jedlí, smrků, borovic a limby, ratolestí ,dřeva a jalovčinek jalovce byl nejznámějším vykuřovadlem Germánů a Keltů pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris). Černobýl byl spalován při letním slunovratu. Černobýl je úzce příbuzný se severoamerickými pelyňky, v literatuře označovanými „sage“, a který je u nás většinou mylně vydáván za šalvěj. Jde o prérijní pelyněk (Artemisia ludoviciana) a představuje nejdůležitější vykuřovadlo severoamerických indiánů. Pelyněk je spalován prakticky při každém obřadu, při hledání vidiny, při Slunečním tanci, při šamanově zahánění nemoci a při každém setkání kmene. Úplně stejným způsobem se dá použít také evropský pelyněk černobýl.
Že některé stromy „pláčou“, když je jejich kůra poškozena, je starý poznatek z pozorování přírody. Na poraněném místě se vytvoří „slzy“, ztuhnou na kmeni-a tím se strom léčí. Z tohoto pozorování přírody stvořily národy Antiky mytologii. Stromy a keře, které uměly „plakat“, představovaly lidi, nymfy a bohy, kteří byly na základě určité události zakleti do pryskyřici ronící rostliny. Řekové a Římané měli mnoho pověstí o pannách, nymfách a bohyních, které byly zaklety do aromatických stromů, keřů, bylin nebo květin. Mnohá vykuřovadla jako borovice, jantar, myrta, vavřín, myrha či mák, byla s takovými pověstmi spojena. Podobné mýty byly i ve starém Egyptě. Pro staré Egypťany měly „slzy bohů“ stěžejní význam. Byly vykuřovány při všech obřadech ráno, v poledne i večer.
Mnohé, vlastně všechny příjemně vonící rostliny, jsou zasvěceny Afroditě. Z antických pramenů vyplývá, že bohyně lásky si obzvlášť cenila vůně myrty, „čínské skořice“, orientálního olibana, cistu ladanového, myrhy, šípkové růže, lilie bělostné a oblíbeného anýzu. Afroditiny kněžky byly ozdobeny voňavými květy, její svatyně byly zahrady vůní, na jejích oltářích stále hořelo kadidlo. Kdo navštívil její svatyni, pohyboval se v omámení příjemnými vůněmi „sladké Afroditiny brízy“. Vonné látky jsou posly lásky (veškerá sexualita je řízena zpravidla sexualitu vzbuzujícími látkami (feromony) a vůněmi). Příjemné vůně jsou přirozeným vyslanectvím Velké Bohyně Lásky. I libé vůně květů, jimiž je prosycen letní vzduch, je plný sexuálních signálů :).
Vykuřovadla nebyla spalovaná pouze při veřejných oslavách a v chrámech, nýbrž také měla liturgický význam u pozdně antických tajemných kultů. V jedné sbírce písní dionýsovského tajného spolku z Malé Asie, známé pod pojmem Orfické Hymny, jsou k nalezení přesné údaje o kouřových obětech určených bohům a bohyním.
Všechna ve starověku známá vykuřovadla se také používala ke konzervaci, parfémování a aromatizování vín. Především pryskyřičná vína byla v Řecku a Římě populární.
U praobyvatel Ameriky má vykuřování dlouhou tradici a hraje v soukromém, veřejném a náboženském životě významnou roli. Mnohé substance, které jsou při vykuřování spotřebovány, byly nacházeny již při archeologických vykopávkách. Některé jsou staré až 10 000 let. Vykuřovadla a kadidelnice byly v předkolumbovském obrázkovém písmu Mayů, Aztéků a Mixtéků často zobrazovány. Aztékové znaly mnoho stromů, produkujících vhodné pryskyřice. Jeden druh se jmenoval copalquahuitl nebo tepecopalquauitl- z nich vytékající pryskyřice byla nazývána kopál. Dodnes je toto původně aztécké slovo používáno pro mnoho různých aromatických pryskyřic z celého světa. Dokonce fosilní, jantaru podobné pryskyřice, jsou nazývány kopálové. Kopálové pryskyřice byly také nazývány jako „Mozek nebes“ či „Placenta nebes“. Vařená prykyřice se používala také jako medicína při nachlazení a astma, při bolestech v břiše a otocích, při rektálních zánětech a průjmech. V těchto oblastech se jako vykuřovadlo používali často i psychedelické houby (dodnes používaný šamany Střední a Jižní Ameriky). Mayové kmene Quiché, kteří dodnes žijí v hojném počtu na guatemalské vysočině, spotřebovávají denně obrovské množství borové pryskyřice k okuřování svatých míst a chrámů, svých domů a nemocných. Lakandonové jsou jediný kmen Mayů, který nebyl nikdy Španěly podroben nebo obrácen katolickými misionáři na víru. Jsou poslední, kteří uctívají staré bohy a dodnes střeží odkaz mayské kultury. Pro Lakadonce jsou dodnes ruiny chrámu a pyramidy jejich předků posvátné. Nazývají je „domy bohů“-tam jsou přinášeny bohům kouřové oběti. Dříve si ukládali Lakadonci hluboko v džungli ukrytých svatyních Bonampaku a Piedra Negras hliněné kadidelnice, které nazývali u läkil k´uh, „ulity bohů“. Lakandonové vyráběji své božské ulity při náročné čtyřicet dnů trvající ceremonii, kterou musí opakovat každých osm let. Staré kadidelnice jsou pohřbívány daleko od vesnice, pod skalním výběžkem nebo v jeskyních.
Lao-c´,zakladatel taoistické filosofie, je často zobrazován letíc na jeřábu. Na tomto ptáku letí do nebes, k nesmrtelným a k ostrovu blažených. Duch-jeřáb se živí kadidlem, dračím dechem. Jeden středověký, taoistický rituál, prováděný „Pánem jeřábích jezdců“ (kněží), má střežit archaicko-šamanské odkazy, a používá kouřových látek k vzájemnému propojení světů: „od oltáře přináší kněz šesti Mistrům a čtyřem Svatým, kteří vystoupili ze Zlaté brány a v jednom z jeřábem tažených mračných vozů sestoupili na Zem, kadidlo. Když se hosté neviděni usadili na svých trůnech, bylo jim nabídnuto víno. Kněz postříkal oltář květinou, kterou předtím namočil do vody, a tím požádal démony, aby opustili toto místo, přičemž ho doprovázelo hlučné víření bubnů-opět bylo přineseno kadidlo:jeho vůně stoupá k Nebeské říši, kde na sebe bere podobu nebeské pečeti a nesmrtelné, kteří sedí na barevných mracích, přitahuje k oltáři.
Staří Číňané vykuřovali nejen v chrámech,ale také ve svých domech. Kadidlo mělo zajistit přízeň bohů a zapudit zlé síly. Vykuřovadlo ale také sloužilo při erotických rituálech a bylo také spalováno pro afrodiziakální účinky. Vůně byla všeobecně užívána jako erotická metafora „Příliš hluboko vzrušuje mne vůně tvých květů“ píše se v Příběhu prince Genji. Ve staré Číně se vykuřování říkalo Wenxiang, což znamenalo asi tolik, co „naslouchat vykuřovadlu“, „poslouchat vůni“. Tento výraz v synestetické skutečnosti znamenal, že člověk považuje něco cítěného za slyšené. Synestetické skutečnosti vystupují ponejvíce ve změněných stavech vědomí,a jsou ve světě šamanismu něco velmi důvěrného. Bezpochyby se „slyšení vůní“ vrací ke starým šamanským okultním technikám, při kterých se četlo z dýmu, stoupajícího z vykuřovadla. Velmi pravděpodobně byl tento kouř psychoaktivní a vedl k synestetickým zkušenostem. Skutečně je jedno z nejstarších čínských vykuřovadel psychoaktivní substance: konopí. Z čínského „naslouchání vykuřovadlu“ se později vyvinul v Japonsku koh-do „cesta vykuřování“. V 16.století sepsal jeden Zen-mnich vlastnosti japonských vykuřovadel:
„Deset vlastností vůně vykuřovadel“ (Koh)
1. vykuřovadlo umožňuje komunikaci s nadpřirozenem
2. vykuřovadlo čistí tělo, duši i ducha
3. vykuřovadlo zahání negativní vlivy okolí.
4. vykuřovadlo nám pomáhá zůstat pozornými
5. vykuřovadlo je věrný přítel v dobách osamělosti
6. vykuřovadlo nám zaručuje chvíle míru ve shonu světa
7. i když vykuřujeme často a hodně neunavíme se tím
8. i když ho máme jenom trochu, i malé množství nás uspokojí
9. i když bylo vykuřovadlo dlouho uskladněno, neztratí nic ze svého účinku, ani vůně.
10. dokonce ani při každodenním použití vykuřovadlo neškodí

že dým z určitých rostlin působí na duševní život člověka , muselo být známo již při paleolitických jeskynních rituálech. Ze zcela možné, že kouřové látky byly pro člověka kultovně významné kvůli jejich působení na lidské podvědomí. V kouři nebo ve vůni se dalo poznat působení bohů, démonů, andělů. Duchů, duší rostlin apod. Projevovali se v lidech, kteří je inhalovali. Proto byl kouř určité, posvátné rostliny vdechován nebo hluboce inhalován, aby byl ve vlastním těle vytvořen prostor pro příslušnou božskou bytost. Šamani a jasnovidci celého světa používali a používají kouřové látky, než upadnou do transu-ztratí své vlastní lidské vědomí a udělají prostor božskému duchu. Tyto rituály provozovaly v Antice především věštkyně Pýthie a Iatromantes „doktoři věštění“. Vykuřovaly a inhalovaly většinou blín, vavřín, konopí , semena harmaly mnohodílné a jiné, botanicky neidentifikovatelné rostliny. Pak opustila jejich duše tělo, které se tak stalo nádobou pro zaříkavané božstvo. To zaujalo místo v těle a hovořilo ústy média. Tak byla předpovídána budoucnost a pronášeny věštby. Tato metoda je ještě dnes hojně rozšířena mezi šamany (jhäkris) v Nepálu. Inhalují kouř z vysokohorského jalovce, rododendronů,ale také z konopí a jiných rostlin (např.chvojník). Všude na světě existují zvláštní, šamanské rostliny, které jsou (nejen) vykuřovány a inhalovány. V severní a východní Asii je to vedle jalovce také rojovník, v severní Americe jsou to různé cypřišovité jehličnany (Juniperus, Thuja, Calocedrus), jalovec a prérijní pelyněk. Šamani Střední a Jižní Ameriky pouze nevykuřovali, nýbrž objevili již v předkolumbovské době kouření rostlin. Z rostlin, které lze kouřit, je to především tabák, durman a „andělské trumpety“ (Brugmansia spp.),které jsou kouřeny při šamanských rituálech. Obecně platná informace že tabák je velmi těžká návyková droga je dle našeho „civilizovaného“ úhlu pohledu v protikladu toho, že tabák (čistý tabák) představuje jednu z nejdůležitějších rostlin středoamerických a jihoamerických indiánů (tabák je používán rituálně nikoli „rekreačně a nevědomě“ jak se to děje v „našem“ světě). Warasuští šamani, žijící v dnešní Venezuele, používají tabák v dávkách, který by pro „normální“ lidi byly smrtelně jedovaté. Jejich působením upadnou do transu a mohou se ocitnout v jiné skutečnosti, mimo obyčejný, viditelný svět. K tomu je nutno poznamenat, že samozřejmě tabák ještě z člověka neudělá šamana,ale že šaman je člověk se zvláštním nadáním, který farmakologické působení tabáku umí využívat pro své cíle. Stojí za zmínku že jedna šamanská droga indiánů vedla ke zdravotním problémům potomků konquistadorů. Ze všech kdysi posvátných psychoaktivních rostlin nalezl tabák po celém světě největší uznání jako prostředek požitku-je to vlastně „zneužití“ této posvátné rostliny. Tabákový průmysl je především o hamižnosti a prvoplánovém zisku-z posvátné rostliny udělal rostlinu, která zabíjí ve velkém.
Prakticky při všech psychedelických poznávacích rituálech jsou spalované kouřové látky. Buď vyvolávají zvláštní stav vědomí již svým farmakologickým působením, jako se děje při inhalaci kouře ze semene blínu, mandragory, máku, durmanu a harmaly (nedoporučuji s těmito rostlinami lehkovážně experimentovat-tento experiment může skončit vážným poškozením zdraví či smrtí-inhalace většího množství kouře durmanu, blínu a mandragory mohou skončit zástavou dechu) nebo připravují podvědomí psychologicky na psychedelický zážitek. Dnes již existuje mnoho různých vědeckých vysvětlení pro psychoaktivní působení kouře a vůně na lidské vědomí. Mohou při něm působit tři hlavní mechanismy:
1. kouř obsahuje farmakologicky působící substance, tzn.při odpovídající dávce se chová v nervovém systému jako neuropřenašeč nebo jeho antagonista. Mnohé surové drogy obsahují chemicky nebo strukturálně analogické substance neuropřenašečů, které nezměněné přecházejí v kouř a inhalováním se dostávají do krevního oběhu. Když překonají meze a dostanou se z krve do mozku, vyhledají si příslušného receptora a předají své poselství do nervového systému. Toto se děje u těchto vykuřovadel: mandragora, blín, koka, fabiana, konopí, mák, durman, harmala
2.kouř šíří charakteristickou vůni, která má prokazatelně silné psychologické účinky. Prakticky všechny rostliny nebo surové drogy, používané jako kouřové látky, obsahují éterické oleje, které jsou původcem příjemné vůně. Experimentálně bylo zjištěno, že určité vůně vedou k silným změnám v mozkové aktivitě a tím k jednoznačné změně vědomí. Je předpoklad, že u pachových látek se jedná v první řadě o psychogenní působení. To znamená, že látka nepůsobí farmakologicky, nýbrž vnímání vůně mění stav vědomí (Vůně je katalyzátor myšlení!)
U některých éterických olejů byly pozorovány i farmakologické účinky vedle psychologického působení. Při inhalaci nebo vnitřním užití vysokých dávek určitých éterických olejů může dojít ke stavům silného omámení, které nejsou neurofyziologicky zcela vysvětlitelné. Nejsilnější psychoaktivní působení prostřednictvím éterických olejů byly pozorovány u těchto látek: orličín, černobýl, kopál, pastala, kafr, koriandr, vavřín, hřebíček,rozmarýna, jalovec, chvojka, pelyněk, šalvěj, rojovník, jalovec, cedr a skořice. Některé součástí éterických olejů mají velmi silné omamující působení: thujon (pelyněk pravý), eugenol , myristicin a ledol
3. kouř obsahuje feromony, které zprostředkovávají poselství mozkovým sensorům. Feromony jsou jednoduché chemické sloučeniny, které fungují v rostlinné i živočišné říši jako sexuální výzvy a jsou příbuzné s hormony. Často jsou bez zápachu, ale o to působivější. Zvířata i lidé vylučují tyto feromony vylučují když se chtějí pářit, lidé tedy milovat :). když potenciální partner molekulu vdechne, vyvolá to v něm neodbytnou touhu po sexuálním spojení. Často mají mužské a ženské feromony rozdílnou chemickou skladbu. Mnohé pachové látky které vznikají v rostlinné a živočišné říši, jsou chemicky nebo struktuálně podobné nebo identické s lidskými feromony. Pokud jsou vdechovány při kouřovém obřadu, mohou rozdmýchat vášeň a lidské vztahy. Vanilin, hlavní pachová látka vanilky (Vanilla planifoilia), který se vyskytuje v mnoha balzámech a pryskyřicích, je velmi příbuzný lidským feromonům a zdá se, že i odpovídajícím způsobem na lidi působí. Prakticky všechny rostliny, které vanilin obsahují, platí již tradičně za afrodiziaka. Následující kouřové látky obsahují nebo v nich vznikají substance, které jsou podobné feromonům: ambra, benzoe, kopál, ladanum, hřebíček, peruánský balzám, santalové dřevo, toluánský balzám

Lze vycházet z toho, že působení kouřových látek na člověka je komplexní děj, složený z psychologických, farmakologických a hormonálních působení. Člověk v průběhu svých dějin neobjevil pouze velké množství kouřových látek a bohatě je jen nepoužíval, nýbrž také mnohé z nich, tak jako i jiné rostliny kouřil. Kouření je v podstatě koncentrované vykuřování. Substance není spalována na žhavých uhlících nebo přímo v ohni, nýbrž zapálena ve zvláštním přístroji, který kouř koncentruje a umožňuje tak přímé inhalování. Tisíce dýmek a kouřových technologií bylo vyvinuto, aby síla bylin byla koncentrována a člověka přemístila do jiné nálady a stavu vědomí

Tabulka nejdůležitějších rostlin, které měly kulturně historický význam jako vykuřovadla
Název Botanický název (hlavní) účinné látky
Konopí Cannabis spp. THC
Tabák Nicotiana tabacum nikotin
Blín Hyoscyamus spp. Tropin
Durman Datura spp. Tropin
Brugmansie Brugmansia spp. Tropin
Rulík zlomocný Atropa belladona atropin
Mandragora Mandragora officinarum tropane
Pituri Duboisia howoodii nornikotin
Listy koka Erythroxylon coca kokain
Pastala (Damiana) Turnera diffusa éterický olej
Šanta kočičí Nepeta cataria éterický olej
Máta Mentha spp. éterický olej
Dobromysl Origanum vulgare éterický olej
Bazalka Ocimum basilicum éterický olej
Meduňka Melissa officinalis éterický olej
Šalvěj Salvia officinalis éterický olej
Skořicová kůra Cinnamomum zeylanicum éterický olej
Muchomůrka Amanita muscaria muscimol
Lysohlávka Psilocybe spp. Psilocybin
Černý čaj Cammellia sinensis tein (kofein)
Podběl Tussilago farfara sliz
Lobelka Lobelia inflata lobelin
Kopřiva Urtica dioica histamin
Makovice Papaver somniferum opiové alkaloidy
Locika Lactusa virosa lactucarium
Janovec metlatý Cytisus scoparius spartein
„kaktus San Pedro“ Trichocereus pachanoi mescalin
Ježunka wiliamsova Lophophora williamsii mescalin
Šalvěj divotvorná Salvia divinorum salvinorin A
Pochvatec Coleus spp. diterpen
Semena peganie Peganum harmala harmalin
Mučenka Passiflora incarnata B-carboline
Aksamitník Tagetes spp. éterický olej
Listy medvědice Arctostaphylos uva-ursi arbutin
Černobýl Artemisia vulgaris éterický olej
Pelyněk pravý Artemisia absinthium thujon
Prérijní pelyňky Artemisia spp. eterický olej
Chvojník Ephedra spp. efedrin
Chrastice rákosovitá Phalaris arundinacea DMT

Mnohé z těchto rostlin jsou používány do tradičních šňupacích prášků pro rituální, magické, šamanské nebo lékařské účely

Vykuřovadla v šamanismu

Kultura/území hlavní používaná vykuřovadla
Amazonie Tabák -Mapacho (Nicotiana spp.)
Breuzinho: pryskyřice z kopálu (Protium heptaphyllum)

Andy/Jižní Amerika Listy koky (Erythroxylum coca)
Antické Řecko Semena blínu (Hyoscamus albus)

Atakama/Chile Fabiana (Fabiana spp.)

Burjati/Mongolsko Tymián (Thymus spp.)

Ekvádor/severní Peru dřevo Palo Santo (Bursera graveolens)

Německo/ a střední Evropa Blín (Artemisia vulgaris
semena blínu černého (Hyoscamus niger)

Himaláje výhonky větviček jalovce zakřiveného (Juniperus recurva)
Pelyněk (Titepati) (Artemisia spp.)
Sal Dhup(a)

Kamčatka Borovice limba (Pinus cembra)

Korea Blín (Artemisia vulgaris)
Santalové dřevo

Malajsie Benzoe, gumové pryskyřice ze styrače tonkinského
(Pierre) Craib ex Hartwich

Mapuche/Chile kůra z vintérie lékařské (Drimys winteri)

Mezoamerika Kopál, pryskyřice s Protium copal (Bursera spp.,nebo Pinus spp.)

Mongolsko Mateřídouška/Quendel (Thymus serpyllum)

Severoamerické prérie Sage, pelyněk (Artemisia Ludoviciana, A.spp.)

Puebla/Severní Amerika Borovice limbovitá, pryksyřice, jehličí
„Cedr“ (Juniperus virgininana),jalovec viržinský, červený cedr

Sibiř Rojovník bahenní (Ledum palustre)
větvičky rozmarýnu (Rosmarinus officinalis)

Skytové/Antika Semena/květy konopí (Cannabis sativa)
Skytové (Mongolsko) Konopí (Cannabis ruderalis)

Tuwa Zerav, „strom života“ (Thuja orientalis)


Harmala (Peganum harmala, harmala mnohodílná)

Harmala, také „syrská routa“ se vyskytuje ve Středomoří, v Přední Asii, v Himalájích a v Mandžusku. Všude ve jmenovaných oblastech se tato rostlina používá jako léčivý prostředek i jako sakrální droga. Harmala je posvátnou rostlinou starého Orientu. Je možné, že harmala byla i tajemným omamným prostředkem v antickém mysteriózním kultu Mithrasově. Semena Harmaly slouží ještě dnes jako vykuřovací obětina při svátku Nouruz („Nový den“), staroíránském, mezitím již islámském a novoročním (21.3.) svátku. K tomuto účelu se ze semen vyrábějí malé kuličky, nazývané sepetan. Kuličky se spalují na žhavém dřevěném uhlí. Velká spotřeba harmelu nebo semen pegana je v Maroku. Semena se vykuřují v mezmeru, druhu kameninové vykuřovací pánve, naplněné žhavým dřevěným uhlím. Pro jasnozřivost se musí kouř hluboce vdechovat, používá se však i pro medicínské účely. Má mít dobré účinky na dýchací cesty, ulehčovat porod, zjasňovat ducha a celkově odnímat napětí. V Indii se tato semena spalují jako kadidlo pro ulehčení porodu. Semena jsou v indickém lidovém léčitelství považována za afrodiziakum, za prostředek proti astmatu a používají se i pro zmírnění menstruačních potíží. V Himalájích a přilehlých oblastech slouží tato semena šamanům jako magické vykuřovadlo. Harmalová semena se dříve v Evropě používala pro dezinfekci místností. Semena obsahují B-carbolin harmalin a harmin, rovněž vasicin a desoxyvasicinon. Harmalin a harmin účinkují na zlepšení nálady a antidepresivně. Harmin obsažený v semenech harmaly působí proti mikroorganismům (mikrobům). Vedle B-carbolinů obsahuje listí harmaly příjemně vonící éterický olej, který v masážních olejích má uvolňující účinky na svaly,a také vitamin C a mastné kyseliny. Harmin a harmalin se také vyskytují i v jiných rostlinách. Předně v liáně Ayahuasca (Banisteriopsis caapi) z níž amazonští indiáni vyrábějí (často se přidávají do nápoje další většinou DMT obsahující rostliny) posvátný, léčebný, psychedelický nápoj. Ve střední Evropě lze vyrobit určitou „imitaci“ tohoto nápoje. Léčivá rostlina Kochia scoparia (tzv.“Letní cypřiš“) obsahuje značné množství harminu a harmalinu a tráva chrastice rákosovitá (Phalaris arundinacea) obsahuje DMT ve vysoké koncentraci (Christian Rätsch-Vykuřovadla-dech draka)

Rojovník (Ledum palustre)
Rojovník je keřovitá rostlina, rostoucí na rašelinných půdách severní polokoule. Vyskytuje se, většinou ve společenství s borovicemi a břízami, v Alpách,ale také na Sibiři a ve východní Asii. Několik druhů roste i v severní Americe. Rojovník platí za náboženskou rostlinu z doby ledové. Dříve byl také nazýván divoký rozmarýn )Rosmarium sylvestre), protože připomíná svojí stavbou, především strukturou pryskyřičnatých listů, toto kuchyňské koření, není s ním ale nijak spřízněn. Ačkoliv byl rojovník v Evropě používán také jako léčivo, byl v první řadě omamnou přísadu v pivu a významnou rituální rostlinou. Byla to vedle blínu a durmanu nejdůležitější psychoaktivní přísada v germánských pivech, tak jak je vařil německý Reinheittsgebot (1516). Protože rojovníkový olej může být příčinou agresivního chování, je pravděpodobné že se tím Bersekerští uvíděli do příslovečného bersekerského vzteku, ve Skandinávii hodně rozšířeným „Porstbierem“ (rojovníkovým pivem)
Na Sibiři byl rojovník odedávna léčivou rostlinou a drogou šamanů. Při bolestech kostí a kloubů se vtíralo čerstvé listí a jako insekticidní prostředek se spalovalo polosuché nebo suché listí. Tunguzští šamani a sousední šamani Giljaků používali vedle jalovce jako vykuřovadlo především rojovník. Zhluboka inhalovali kouř, aby upadli do tranzu- mnohdy se při vykuřování ještě žvýkal kořen. Také šamani Ainů praobyvatel Severního Japonska si cenili tohoto vykuřovadla. Bylina obsahuje éterický olej, skládající se z ledového kafru (ledol), myrcenu, palustrolu a tekutých kyselin, tříslovin (leditaninová kyselina), hořčin, flavonových glykosidů a stopových alkaloidů. Ledol má silné omamné a narkotické účinky, které mohou mít agresivní charakter. Je také silným vypuzovacím prostředkem. Sámové („Laponci) inhalují páry bylinného odvaru při nachlazení. V odvaru si také koupou bolavé klouby a omrzliny. S rojovníkem bahenním je úzce příbuzný labradorský rojovník grónský (Ledum groenlandicum) je o něco větší a roste v Grónsku, na Labradoru, a na severu Severní Ameriky. Aromatické listy se od pradávna pili jaké léčivý čaj při astmatu a nachlazení a také se používá jako vykuřovadlo. K tomu se kombinuje s tomkovicí. Z rojovníku grónského získávají Indiáni ze severozápadního pobřeží narkotikum, které používají pro šamanské léčení. V listech labradorského rojovníku byl nalezen tannin, kyselina galová, hořčiny, vosk, pryskyřice a soli. Kořenně chutnající čaj z listí tonizuje. Ve vysokých dávkách může čaj působit silně omamně. V ČR je rojovník chráněnou rostlinou a jeho sběr je zakázán

Pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris)
po celém světě rozšířený, skoro dva metry vysoký pelyněk černobýl je jednou z nejstarších rituálních rostlin lidstva. Již Shanidarští neandrtálci (Irák) dávali již před 60 000 nebo 70 000 lety tuto bylinu svým mrtvým do hrobů. Nejstarší dochované jméno černobýlu je Artemisia. Navrací se tak k řecké bohyni lovu, cudnosti a zrození. Černobýl je jeden z nejznámějších prostředků k urychlení menstruace a také ke kontrole porodu. K tomu byl používán nejen ve starověku, ale také ve středověku a ještě v raném novověku. V křesťanských dobách platil za bylinu čarodějnic. Vykuřování černobýlu se navrací ke germánským a keltským rituálům. Germánské ženy držely při porodu v ruce rostlinku černobýlu. Černobýl, zasvěcený germánské bohyni porodu Holle měl usnadnit přechod dítěte na svět. Stejně tak byli mrtví opět černobýlem dopravováni na onen svět. Pelyněk černobýl byl také zasvěcený bohu poznání Wotanovi (Odin). Byl nazván-tak jako jalovec- Wotanovou plodinou a byl vykuřován při zimním slunovratu. V Anglii je používán černobýl společně s kořenem puškvorce a břečťanem (Hedera helix) namísto chmelu k výrobě trvanlivého piva. V Anglii se také černobýl vykuřoval o letním slunovratu, kvůli ochraně. Ještě dnes se tato rostlina anglicky nazývá Witch herb, „čarovná rostlina“.
Tamangové a Tibeťané věší rostliny pelyňku (chingi) před své domy. Při tibetských novoročních oslavách jsou vykuřována obrovská množství pelyňku. Pelyněk slouží u Newariů a Nepálců jako léčivo proti bolestem hlavy. Pelyněk je v Himalájích také velmi důležité vykuřovadlo pro šamany (jhäkri) a vedle jalovce nachází hodně často použití při jejich rituálech. Před všemi v Himalájích a Indii se vyskytujícími druhy Artemisia platí pravý černobýl (v sanskrtu nagadamani, „hadí drahokam“, ) v ayurvédské medicíně za nejcennější léčivo: „pravý černobýl otevírá a čistí průchody, (oběhové a nervového systému) a utišuje bolesti“. V černobýlu je obsaženo vedle éterického oleje něco pryskyřice, slizu, cukru, inulinu a hořčin (absinthin). Éterický olej se sestává z cineolu, thujonu, pinenu, amyrinu aj.a je zodpovědný za charakteristickou vůni. Má silné vlastnosti, jež dokážou probudit chuť,ale také zničit zárodek. Nejlépe je tuto rostlinu na začátku rozkvětu (červen), protože tehdy je obsah éterického oleje nejvyšší. J etaké aromatický, pokud byl vystaven sluneční činnosti,např.v horách

Konopí (Canabis sativa konopí seté)
další druhy Cannabis Indica, konopí indické, Cannabis ruderalis, konopí rumištní, Cannabis X ssp.,množství hybridů a výpěstků. Cannabidaceae, konopovité

Konopí je nejstarší kultovní rostlinou světa. Již v době kamenné bylo zkultivováno a rituálně využíváno. Dodává velmi silná vlákna, je bohatě výživné (semena, olej), léčivé a omamné prostředky. Především pryskyřice, vylučované samičími květy, (charas, hašiš, resina cannabina)-vlastně sekret samičích pohlavních orgánů-byla a je známým euforizujjícím omamným prostředkem,ale v mnohých kulturách je také vykuřovadlem. Konopné produkty jsou od starověku svázané s šamanismem, kouzlením, jasnovidectvím. K těmto účelům byly ponejvíce spalovány a inhalovány, nebo kouřeny ve specielních dýmkách, někdy také pity ve vínu. Nejstarší literární zmínka o šamanském použití Skytů pochází od řeckého „otce etnografie“ Herodota (kolem r.485-425 př.n.l.) V Mongolsku, v Altajském pohoří bylo vykopáno mnoho archeologických dokladů o skytské kultuře. Ve staré Číně bylo konopí posvátnou rostlinou a bylo kromě mnoha využití v technologii a medicíně používáno i jako vykuřovadlo. Podle jedné staroindické lidové pověsti vzniklo konopí tak, že spadla kapka Amrity (nektaru) na zem a oplodnila ji. Také v Indii a Nepálu je posvátné a zasvěceno bohu extáze Šivovi. Konopí není ceněno jenom jako dodavatel vláken a potravina, nýbrž také jako rituální omamný prostředek a psychoaktivní lék. Příležitostně je přidáváno do vykuřovacích směsí. Konopí bylo známé již ve starém Orientu. Je o něm několik zmínek v Bibli a Asyřané ho používali již v 9.stol.př.n.l.jako vykuřovadlo. Vykuřovali konopím (azallu) pro překonání smutku, potlačení duchů a k neutralizaci otrav. Také staří Egypťané znali a používali hašiš. Také staří Řekové znali hašiš a vyznali se v jeho účincích. V Diově svatyni v Dodoně byla při archeologických vykopávkách odkryta podzemní vrstva spáleného hašiše. Je možné, že se zde vykuřovalo proto, aby se změnil stav vědomí kněží a návštěvníků věštírny. V galorománských hrobech byly objeveny dýmky v nichž se kouřil hašiš. V keltských a germánských hrobech byla odkryta také květenství. Ze středověkých pramenů vyplývá, že se při slavnostech spalovalo velké množství těchto bylin pro pozvednutí nálady. Podobná vykuřování byla provozována v Německu až do 19.století vždy při každoroční sklizni konopí. Obsah konopí obsahuje přes 400 účinných látek, z kterých je za psychoaktivní a euforizující účinky zodpovědná skupina cannaboidů, obsažených vy pryskyřici (především THC). Éterický olej, vytvářející charakteristickou vůni této květiny, nemá žádné psychoaktivní účinky a je předmětem aromaterapeutického výzkumu. Konopná semena mohou být také použita k vykuřování. Někteří výrobci vykuřovacího zboží nabízejí vykuřovací tyčinky s druhy vůně „hemp“, „cannabis“, nebo „mountain cannabis“. Při spalování kolem sebe šíří konopnou vůni, neobsahují však žádný konopný produkt

Koka (Erytroxylum coca)

Listy koky jsou používány v Jižní Americe již po nejméně 5000 let jak rituálně, tak i magicky a lékařsky. Existuje mnoho divokých forem koky, jihoameričtí indiáni však zkultivovali hlavně dva dr uhy, obsahující vysoké množství kokainu. V Peru a na území jižních And vládne druh Erythroxylum coca, zatímco na severním území And, především v Kolumbii je pěstováno hlavně Erythroxylum novogranatense. Ve všech indiánských kulturách, které koku znaly a znají, je tato rostlina ctěna jako dar bohyně lásky (Mama coca). Hodně archeologických objevů poukazuje na kulturní význam této rostliny. Listy koky a kokaparaphernalia (vápenná směs, vápenné a listové kapsle), byly důležité předměty, přidávané mrtvým do hrobu. Normálně jsou čerstvé listy koky žvýkány s přísadou vápna nebo rostlinného popela, jako stimulující bago. Listy byly a jsou také pity ve formě čaje a odvaru nebo vykuřovány. U Mochiců, lidu obývajícího peruánské pobřeží, byla koka důležitou rituální rostlinou, jak je srozumitelné z početných archeologických pozůstatků. K „rozmnožení“ koky sloužily „Cocamamy“. Cocamamy nebo „Matky koky“ byly dřevěné modly, při vysazování koky zastrkované do půdy. Tímto falickým vtlačením do Matky země měla být úrodnost půdy a růst koky zajičtěny. Mochicové používali listy koky velice mnohostranně, mimo jiné jako vykuřovadlo. V dnešních dnech je spotřeba koky v Peru a v Bolívii legální. Listy jsou používány rituálně i lékařsky. V první řadě jsou žvýkány společně s vápnem (často vypalovaného z ulit mořských živočichů) a popelem kínoi, merlíku chilského (Chenopodium quinoa). Koka je kolumbijskými Indiány také smíchána s tabákem a kouřena.. Někteří peruánští šamani inhalují obrovská množství kokového kouře, aby propadli extázi a mohli cestovat do jiného světa. Přitom překročili „most z kokového kouře“ a vkročili do šamanského vesmíru. Kokové listy jsou také používány pro věštění a také příležitostně jako platidlo. Spotřeba koky coby dopingového prostředku pochází od pěších vyslanců Inků. Tito „poslové“ zdolávali ve velehorách obrovské vzdálenosti , aby roznesli zauzlované šňůry plné poselství po celé Incké říši. Bez koky by se jistě tato poštovní služba rozpadlo. V 17.století bylo uctívání koky označeno inkvizicí za znamení čarodějnictví. Pro indiány, kteří ji považovali za svatou a nikoliv ďábelskou, byl nemyslitelný život bez koky v horách, kde je i nedostatek kyslíku. Proto se pevně drželi své tradice a neuznávali novošpanělské a katolické zákony. Při odtržení od Španělska byla spotřeba koky opět normalizována a v Peru a Bolívii nakonec legalizována
Národně-medicínská spotřeba je tak mnohostranná, že je koka nazývána „Andským aspirinem“. Je používána při bolestech všeho druhu, neurózách,astmatu, nastydnutí, chřipce, poruchách trávení, zácpách, kolikách, zkaženém žaludku, nemocech z výšek, únavách, stavech slabosti a pro lehčí průběh porodu. Při bronchitidě, kašli nebo astmatu jsou vykuřovány nebo kouřeny kokové listy. Dokonce i v Německu bylo v 19.století doporučováno v rozšířené Encyklopedii medicinsko-farmaceutických přírodních a surovinnových látek od Edouarda Martinyho (1854) při astmatu použití kouře z koky. V Anglii byly kokové listy používány k tomuto účelu zřejmě často, protože byly známy pod názvem „Peruánský tabák“.
Listy koky mají podle místa původu obsah alkaloidů 0,5-2,5%. Hlavními alkaloidy jsou kokain a cuscohygrin. Mimoto obsahují především čerstvé listy éterický olej s methylsalicylátem, vedle nich ještě flavonoidy (rutin, quercitrin, izo-quercitrin), třísloviny, vitaminy (A,B,C), bílkoviny, tuky a minerální látky. Ćesrstvé,ale také sušené listy mají velkou výživnou hodnotu (305 cal/100g)- proot klasifikují indiáni koku jako potravinu. Kokain působí silně na vnější nervový systém, čímž se dá vysvětlit jeho lokálně anestetický účinek. Dále působí silně stimulačně a stahuje cévy. Koka se dá koupit na každém trhu v Bolívii a Peru ale ve zbylé části světa podléhá zákonům o omamných látkách a není tudíž povolena

Durman (Datura stramonium)
existuje více druhů durmanu, ze kterých některé pocházejí z Ameriky, jiné jsou domovem v Asii. Durman obecný je původem asi z oblasti Kaspického moře. Je to typická noční rostlina, jehož květy se otevírají za večerního šera a rozšiřují omamnou, nádhernou vůni. V antice byla tato rostlina s velkou pravděpodobností neznámá, ačkoliv se staré jméno Stramonidum možná vztahuje na thráckou řeku Strymon a mohlo se jednat o rostlinu thráckých čarodějek. Durman obecný se dříve jmenoval „cikánskou bylinou“ a byl spojován s čarodějnictvím a čarodějnými mastmi. Cikánům je vyčítáno že jim kouře ze semen durmanu pomáhal v jejich podvodech . Údajně je používali k omámení slepic v kurnících, aby je pak mohli ukrást. V novověku byl kouř durmanu předepisován lékaři jako inhalace při duševních nemocech a astmatických potížích. Až do 70.let dvacátého století se v evropských lékárnách vyskytovaly tzv.cigarety pro astmatiky, které jim byly předepisovány. Byly ale staženy z oběhu, když byly stále více „zneužívány jako halucinogenní“.
Toloachi, Svatý durman
V Novém světě má durman, dnes ponejvíce nazýván holy datura, již od doby kamenné velký rituální význam. V obřadních místnostech rozvalin severoamerického jihozápadu byla často nalézána semena durmanu a obřadní nástroje ve tvaru durmanových květů. Apači, Navajové a jiné kmeny jihozápadu používali drcené kořeny do svých tajných rituálů:přesné použití není bohužel známo. Medicinmani Hopiů rozžvýkávali kořeny, když měli určit diagnózu. Ramaha-Navajové kouřili směs této rostliny s pylem proto,aby ochromili lovnou zvěř. Indiáni Costanoové kouřili sušené durmanové listy jako očistný prostředek a halucinogen: semena promíchaná s tabákem se kouřila jako afrodiziakum. Cherokeeové kouřili durmanové listy proti astmatu. Mnozí prérijní indiáni zamíchali durmanové listy mezi své rituální vykuřovací směsi (kinnickinik) pro svou legendární dýmku míru a jiné dýmkové rituály.
Ve starém Mexiku se na durmanová semena nazíralo jako na důležitou součást rituálních vykuřovacích směsí z kopálu a jiných substancí. Existují různé archeologické nálezy, které dokazují, že se pro vykuřování těchto směsí používaly nádobky ve tvaru durmanových plodů. Dobře známé jsou „urny“ tohoto tvaru z Coliny a z Teotihuacanu IV. V Piedras Negras byla nalezena dvoudílná nádobka na spalování kadidla Mayů, vyhlížející jako naturalistický model durmanu. Šamani Mayů, žijících na Yucatánském poloostrově vykuřovali směsi z listů durmanu a selského tabáku (Nicotiana rustica), aby upadli do jasnovideckého transu
Durman metelový
V Indii a Nepálu je durman zasvěcen bohu Šivovi a jmenuje se dhatur, dhastur, shiva, shekraa nebo ummata. Semena se často promíchávají s bhangem (konopí),aby se zvýšila jejich halucinogenní kvalita. V indickém a pákistánckém lidovém léčitelství se sušené listy a stonky vykuřují proti astmatu,černém kašli a bronchitidě, nebo se také jejich kouř inhaluje. Někdy používají semena která jsou mnohem více halucinogenní než listy. V tradiční čínské medicíně se kouř durmanových květů (yang jin hua) inhaluje při astmatu, kašli, bronchitidě a revmatismu. V Německu se do 16.století používaly vykuřovací prášky a protiastmatické svíčky, které se skládaly z listů durmanu, ledku a dřevěného uhlí a vykuřovalo se s nimi při astmatických potížích a záchvatech.

Všechny díly rostliny všech druhů durmanu především semena a listy, obsahují tropanalkaloidy, L-hyosciamin, L-scopolamin (hyscin) a atropin. Tyto alkaloidy mají silné psychoaktivní účinky, vedoucí podle velikosti dávky k lehké euforizaci,ale také k extrémním halucinacím, při předávkování zapřičiňuje smrt udušením!!! (stejně jako mandragora a blín)
Přípravky z durmanu (Folia stramoni) podléhají zákonům o jedech.

Blín (Hyoscyamus niger)
V pozdně antickém, latinském Codex Vindobonensis 93 je blín nazýván Symfoniaca, insamin, „Květina šílenství“, a Pitonionica, „dračí bylina“. Také jméno Dioskyamos („fazole bohů“) je všeříkající. Egypťané označili blín aramejským slovem sakran, „opojení“, Asyřané pojmenovali blín Sakiru. Tuto bylinu používali medicínsky, jako omamnou přísadu piva a ve spojení se sírou k ochraně před kouzly.
Velmi pravděpodobně byl blín, nazývaný Apollinaris, „Apollonova květina“, tím omamným prostředkem,se kterým se delfská Pythie, slavná věštkyně, dostávala do extáze. Mysteriozní kouř z Delf, jejž Pýthie inhalovala, předtím než usedla na trojnožku,aby vyjevila proroctví, pocházel z vykuřovaných semen blínu.
Ve staré Persii byl blín nazýván bangha, což je jméno, které se později přeneslo na konopí (a jiné psychoaktivní rostliny). Měl vedle dodnes jistě neidentifikovatelné byliny haoma (zřejmě Peganum/Harmala) náboženský význam jako rituální droga. V mnoha perských pramenech jsou popsány cesty na „druhou stranu“ a vize, vyvolané různou přípravou blínu (tzv.“cesty na druhou stranu“ trvající tři dny)
U Keltů se nazýval blín beleno a byl zasvěcen bohu věšteb Belenovi. K jeho uctění byl vykuřován. Kouř dopravoval druidy a bardy do jiného světa. Blín byl také znám Germánům , kteří jej však v první řadě dávali do piva a medoviny.
Ve středověku a raném novověku byl blín v Evropě všeobecně spojován s čarodějnictvím a kouzelnictvím, především s věštěním a kouzly lásky
Ve východní Africe se udrželo věštění z kouře lilkovitých, zvláště z blínu, až do tohoto století. Kořen této rostliny je rozkrájen a nasypán do měděného kotle, stojícího na žhavých uhlících. Stoupající kouř má halucinogenní účinek a slouží předtuchám.
V Indii se používá jako vykuřovadlo. V tradiční čínské medicíně je inhalován kouř ze semen čínského blínu (lang-dang-zi) při kašli, astmatu, bronchitidě, revmatismu a bolestech žaludku. Za stejným účelem byl blín až do 20.století vykuřován nebo kouřen i u nás.
Všechny části této rostliny, obzvláště semena,ale také kořen obsahují silně psychoaktivní tropanový alkaloid hyoscyamin, scopolamin a některé vedlejší alkaloidy. Alkaloidy mají vedle psychotropních účinků také silné, svaly uspávající vlastnosti. Vysoké dávky mohou způsobit smrt ochromením dechu
V mnoha zemích je blín řazen mezi jedovaté rostliny. V Německu a Švýcarsku je vzácně se vyskytující blín chráněnou rostlinou. V Řecku a na jiných místech středomoří roste „jako plevel“

Mandragora (Mandragora officinarum)
Tajuplná mandragora- „Královna kouzelných bylin“- není žádná postava z pohádek, ale skutečná rostlina, rozšířená zvláště ve východním Středozemí. Existují pouze dva evropské druhy, jejichž botanická identita byla po dlouhou neobjasněna. Tato rostlina byla po právu nazývána „nejznámější kouzelnou bylinou v historii. Její lékařské a magické použití, její afrodiziakální a psychoaktivní účinky, stejně jako její mytologii a jí obklopující kruh pověstí ji vyzdvihují nad ostatní kouzelné byliny.
V dnešním Izraeli patří mandragora k nejpočetnějším bylinám. Kořeny platí za afrodiziakum a amulety plodnosti. Takové použití této magické rostliny pochází již z nejstarších časů. Bezpochyby nejstarší písemné zmínky o mandragoře se nacházejí na hliněných destičkách Asyřanů a ve Starém zákoně:vztahují se především území Babylonu. V asyrštině se mandragora jmenuje Nam-tar-Gir(a). Nam- Tam byl přitom „Bůh trápení“, (g)ira znamená „mužský“. Staří Asyřané používali mandragoru jako prostředek proti bolesti a k omámení. Byla nasazována při bolestech zubů, porodních komplikacích, hemeroidech a žaludečních potížích. Ve Svaté zemi byla mandragora,v Bibli nazývána duda´im, známá především jako afrodisiakum a plodnost přinášející prostředek. Afrodiziakální kvalita byla především připisována zralým zlatožlutým plodům. Později měla být mandragora tajným kabalistickým prostředkem
V Řecku se rozšířil zvyk, čerstvý nebo sušený kořen naložit do vína a vychutnat jej jako nápoj lásky. Diuskurides zanechal kompletní recept na výrobu mandragorového vína, které bylo příležitostně použito i k vykuřování
V renesanční magii a v novodobém okultismu platila mandragora za vykuřovadlo, které je pod vlivem Měsíce. Vykuřování manragorou může sloužit i k ošetření bolestí hlavy. K tomu by měly být kombinovány kousky mandragorového kořene s aromatickými bylinami jako černobýl, máta, řebříček. Při vykuřování lze psychoaktivní účinky mandragory pociťovat jen lehce
Mandragora obsahuje zejména v kořeni (0,3-0,4%) ale také v listech psychoaktivní a anticholinní tropanový alkaloid scopomalin, atropin, apotropin, hyoscamin, hyoscin, mandragorin, cuskhygrin, solandrin a jiné. Alkaloidní směs která byla dříve popisována pod jménem mandragorin, může vyvolat psychedelické nebo hypnotické stavy,ale také erotické vzrušení, zuřivost, taneční šílenství, delirium a dokonce i smrt udušením
Poměrně hojně roste mandragora na Kypru, Krétě či Sicílii

( Christian Rätsch-Vykuřovadla-dech draka)

Nejčastější vykuřovadla používaná pro léčebné účely: Badyáník pravý, Angelika, Benzoe Siam (Styrax), Bergamot, Bigarádie, Bílá šalvěj, Blahovičník (eukalypt), Borovice lesní, Borovice přímořská,, Cedrové dřevo, Citronela, Cypřiš, Čajovík australský, Černý kopál, Damar, Elemi (manila), Grep, Ibišek pižmový, Jalovec himalájský, Jalovec obecný, Jedle, Kadidlovník pravý, Kafr, Kafrovník, Kakaovník pravý, Kardamon, Kopál, Levandule, Limetka, Litsea cubeba, Máta peprná, Muškátovník pravý, Myrha, Myrhovník, Myrta obecná, Opoponax (východní indická myrha), Orličín indický, Pačuli, Palmarosa, Palo Santo, Pelargonie vonná, Pelyněk trojzubý, Pěnišník vousokvětý, Pistácie lentišek, Pomeranč, Puškvorec obecný, Rozmarýn lékařský, Sandarak, Santal bílý, Tonkové boby, Skořice, Sporýš, Šalvěj muškátová, Vanilka pravá, Vavřín pravý, Větvičník slívový, Vousatka draslavá, Yerba Santa, Ylang-ylang, Zlatý kopál, Anýz, Bazalka, Černucha, Galgán, Heřmánek, Dračí krev, Kadidlo......

Např.v zimním tzv.“chřipkovém období“ je skvělé vykuřovat Eukalypt, Kafr, Grep, Citronelu či Mátu peprnou.....
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one